Červen 2013

Podělaný vedro!

18. června 2013 v 12:42 | Petra
Ráno se budím do nádherně prohřátého pokoje. Žádné skučení kvůli promrzlé podlaze, žádné svetry, bundy, sněhule. Z pokoje vycházím jen v košili a v šortkách. Všude je plno čerstvého vzduchu díky otevřeným oknům. Bude to nádherný den.

Do školy dorážím včas. Třetí patro? Není problém, vždyť je času dost. Po zádech stéká první kapička potu. Slabota, utře se kapesníkem. První dvě hodiny probíhají úžasně rychle. Na obloze ani mráček, okny dovnitř proudí vůně léta. Miluju léto.

Po dvou hodinách pádím na rehabilitace. Pádím, ale nespěchám. Stavím se v krámě - milá prodavačka, jakoby věděla, jak je venku hezky, nekazí zákazníkům den mračením. V parku si sním nanuka a pozoruji kolemjdoucí. Na lavičce ve stínu je příjemně, fouká svěží vítr. Teplo je tak akorát. Léto je skvělé!

Cesta na rehabky je povětšinou bez jediného kousku stínu. Po zádech už neteče kapička, ale Niagárské vodopády. V puse mi vyschlo, černé vlasy mi přehřívají hlavu. V budově je příjemně, ale stále se potím. Pán ležící vedle vystihuje situaci slovy: "člověk tu jen leží a stejně se potí jak vrata od chlíva." Příjemné teplo, kde jsi?

Vycházím z budovy. Na dlažebních kostkách byste usmažili řízek. Co nejrychleji se vydávám domů. Je to do kopce. A daleko. Ale škola je na ještě větším kopci. Volba je jasná. První úsek cesty v pohodě. Ale dál... Nohy umdlévají. Hlava se točí. Košile nasáklá potem se lepí k tělu. Rexona lže!

Přicházím domů. Napouštějící se bazén láká. Ale plave v něm brouk. Až jindy. Odhazuji kabelku. Pes mě vítá a otírá se o moje upocené ruce. Líná. Aspiruji na yetiho. Dávám morčatům vodu. Studenou vodu. Škoda, že není ledová, zchladila bych si hlavu. Z lednice vytahuji kolu a formu na led. Heuréka! Je plná.

Po pokoji se válí kostky ledu, které zběsile vymačkávám do skleniček. Nalévám dvě sklenice koly. Obě pro mě. Oblečení leží v koutě. já ležím na posteli. Notebook je taky přehřátý. Pomalu upíjím kolu. Trnou mi zuby, ale nepřestávám. Není větší slast. Hlava se ochlazuje, tělo nikoli. Smrtonosné vedro mám až v kostech. A slunce dál svítí.

Stručně a nepoeticky řečeno - vedro k posrání

PS: Milá zimo, chybíš nám. Tvoji trpící, upocení Češi

Každý se s vedrem vyrovnává po svém.